Omluvit se dítěti není žádná ostuda, protože jen tak se může naučit, že chyby dělá každý a že se netřeba za to stydět.
Když uděláme chybu, netřeba se to za to stydět. Každý dělá chyby. Stačí říct, že nás to mrzí. Přesně toto bychom měli naučit své děti. Laura Markham, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids upozorňuje, že umět se omluvit za své chyby upřímně a od srdce se dítě naučí jedině tak, že to budeme dělat i my.
Nestačí se omluvit za ty očividné věci. Znáte takové situace, kdy něco děláte, například vaříte, a nevšimnete si, že dítě stojí za vámi, vy se otočíte a nechtěně ho trochu udeříte? Tehdy všichni řekneme: „Joooj, promiň, já jsem tě neviděla, nechtěla jsem tě udeřit.“
Když to víme říci tehdy, měli bychom to vědět iv jiných situacích. Například když dítěti slíbíme, že jdeme rychle za jeho kamarády, dokud jsou na hřišti, ale cestou setkáme kamarádku a zarozprávame se. Dítě tam postává a dlouho na nás čeká. „Promiň, vím, že jsem ti slíbila, že se budeme spěchat za tvými kamarády a takto jsem nás zdržela.“ Je to zcela na místě říci, že si uvědomujeme, že jsme nedodrželi slib. Neboť sliby třeba dodržovat.
Nebo stalo se vám, že jste vykřikli na dítě, a přitom to ani nebyla jeho vina? Jednoduše vám pohár trpělivosti přetekl dříve než obvykle, neboť máte špatný den, bolí vás hlava nebo vás rozzlobil někdo úplně jiný? Tehdy se také docela hodí říci: „Promiň, neovládla jsem se. Mám špatný den a vylila jsem si to na tebe, mrzí mě to. “ Dospělým se takto zvykneme omluvit, neboť to je normální, tak bychom se měli i dětem.
PROMIŇ …
Podle Laury Markham si rodiče někdy myslí, že pokud se omluví, tak si přiznají chybu a dítě je nebude respektovat. To však podle ní vůbec není pravda. Často přece trváme na tom, aby se naše dítě omluvilo, když něco udělá. Kolikrát to ani jen neudělá naschvál a už mu kážeme: „Řekni promiň.“
Pokud to však neděláme my sami, jednak dítěti nedáváme dobrý vzor, protože dítě nás ve všem kopíruje. Kromě toho mu vysíláme signál, že omluvit se znamená, že jsme udělali něco špatné, nebo že jsme zlí, a za to je třeba se stydět. Kromě toho vysíláme signál, že je v pořádku někomu ublížit, kazit s někým vztah a nepokusit se to napravit. Že slovem promiň snižujeme svůj status, a že se omlouváme pouze tehdy, když nás někdo nutí. Například rodiče: „Řekni promiň, jinak nikam nejdeme.“
Pokud se naopak za své omyly omluvíte, ukážete dítěti, že všichni děláme chyby a je to v pořádku. Že občas někomu nechtěně ublížíme, ale je důležité přiznat si to a napravit to. Že není hanba se omluvit a že když to uděláme, tak ta druhá osoba se cítí lépe.
Omluva: KDY ANO A KDY NE?
Dělejte to přirozeně a nenuceně v jednoduchých situacích. Například křičíte na dítě, že oběd je hotový, nereaguje, vy jdete za ním do pokoje, otevřete dveře a ono se tam silně soustředí na nějakou činnost. „Hups, promiň, že ruším, ale oběd je na stole.“
Neomlouvejte se, pokud nastavíte hranice a dítě jejich poruší. Například ví, že si má dokončit, co právě dělá, protože o deset minut je oběd. O deset minut ho voláte a nechodí. Tehdy se není za co omlouvat (ale ani křičet a hřešit).
Máma a dítě
Omluvte se, když na dítě navrieskate. Samozřejmě, až když se uklidníte. Je zcela jedno, zda si křik zasloužilo nebo ne, jestli něco špatného udělalo nebo ne. Křikem se nikdy nic neřeší. Pokud my křičíme na děti, učíme je, že je v pořádku vřískat na ostatních. Jenže to v pořádku není. Jsme dospělí a měli bychom vědět ovládat své emoce. Děti to nevědí, ale my bychom měli.
„Promiň, že jsem na tebe řvala, byla jsem naštvaná a neměla jsem náladu, ale neměla jsem si to vylít na tobě. Potřebuji však od tebe, abys příště neutekl z postele, když už máš dávno spát. Jak ti mohu pomoci, aby si příště snadněji usnul? „
Omluvte se i když na to sice nevidíte důvod, ale pro vaše dítě je to důležité. Například, dítě si hraje na pískovišti, má tam ponakladaný písek v různých nádobkách. Vy se s ním chcete hrát a z jedné písek vysypete. Dítě začne plakat a tváří se, že se stala tragédie. Jako první vám napadne: „Neplač, vždyť se nic neděje, dáme tam nový písek.“ To však není správná odpověď na pláč v tomto případě.
Jakkoliv malicherný se vám ten problém zdá, dítěti na tom očividně záleží, jinak by neplakalo. Nevíte, co mu šlo v hlavě. Nevíte, jaký byl jeho úmysl, na čem vlastně dosud pracovalo a o co mu šlo. Když je někdo smutný, má na to důvod, zda ten důvod vidíme i my ostatní nebo ne. Týká se to i dospělé. Pro každého jsou jiné věci důležité a co se vám zdá malicherné, může být pro druhého důležité. Proto v takové situaci je třeba říci, že vás to mrzí.
